Protože vše, co si pamatuji já, je jízda vlakem, krátký pochod Železnou Rudou a pak až hospoda v Kvildě (pominu-li několik málo útržků, kdy se mé vědomí vzepřelo totální vyčerpanosti, ale po pár vteřinách zase ochablo a já upadl ve sladkou nevědomost).
Nyní bych rád uvedl pár faktů: šlo nás... hodně. Dva horští vůdci a několik lidí z Campamenta - Řepa, Marek, Atlet, Koumáci, Matěj, bratři Španělovi, Kuba a já. Chtěl bych zdůraznit, že všichni, kteří byli zváni a nezúčastnili se, by se měli do smrti stydět a současně děkovat bohům za svou prozíravost.
Ušli jsme... dost. Víme, že jsme vyrazili ze Železné Rudy a skončili jsme v Kvildě; zatím se ovšem nikomu z Campamenta nepodařilo zjistit, jestli jsme Českou republiku obcházeli po směru hodinových ručiček, nebo proti směru. Jsou i tací, kteří viděli moře, jíní se dušují, že zahlédli několik klokanů, a Oxenstierna zase trvá na tom, že jsme se stavili doma u pár jeho švédských přátel.
Šli jsme... horští vůdci tvrdí, že jeden víkend, ostatní to nevyvracejí, protože, jak už jsem poznamenal, nebyli schopní vnímání. Byli jsme na Šumavě. Co se týče našich horských vůdců, byli dva: Ondřej a Lukáš, který byl kýmsi pro své vůdcovské schopnosti překřtěn na Babočku. Nevíme, jak do dělali, ani jestli to byli vůbec lidé, ale byli schopni vyvinout takovou rychlost, že ani gepard by je neměl šanci dohnat; a zrychlení takové, že konstruktéři Formule 1 by se měli stydět. Tento jejich základní rys způsobil, že jsme je příliš neviděli, a že když Ondřej letos přijel na tábor, poznal jsem ho, až když se ke mě otočil zády.
Tím končí fakta a začínají dohady a smyšlené či přibarvené historky. Pokud by někdo měl pocit, že faktů není mnoho, máte smůlu, protože já víc nevim.
Mezi tyto dohady patří, například to, že jsme jedli, odpočívali a spali, byli jsme v jedné vesnici na nákupu (a Koumák v hospodě), brodili jsme se přes řeku a navštívili jsme pramen Vltavy.
Ještě pár slov k Babočkovi: to byl ten „člověk“, který se (poté, co jsme právě přebrodili řeku) podíval, krátce po poledni, do přímého slunce a zavelel: „Pojďme, pojďme. Už se smráká,“ načež vyrazil (snad rychleji než předtím) dál. Byl to „člověk“, který tam, kde všichni ostatní mrznou ve stanech, spí pod širým nebem, a vzbudil nás ve čtyři ráno (možná mezitím obešel zeměkouli a jenom nás vyzvedl cestou) s tím, že chceme vidět východ slunce. Po dvou hodinách slunce vyšlo a po dalších dvou jsme se svalili a dostali povolení se nasnídat. Tehdy jsem pochopil, proč mě ve čtyři tak zábly ruce, když jsem balil stan. Byl totiž pokryt vrstvou ledu (teď bych rád opětovně připomněl, že Babočka strávil noc venku). Babočka si opravdu nikdy nic neulehčoval, a to ani cestu autobusem. Prohlédl si jízdní řád a našel spoj přes Polsko (Šumava je na jihu Čech) s osmi přestupy trvající další dva dny. To mu naštěstí Koumák rozmluvil, a tak jsme do Prahy jeli přímo asi dvě hodiny.
Závěrem bych přidal vlastní názor na tento „výlet“. Jsem rád, že jsem jel a přežil, byla to cenná zkušenost, ale jestli někdo ještě něco takového vymyslí, ať se mnou nepočítá.
Poučení na závěr: „Když jedeš na pochod, zjisti si nejdřív, kdo ho vede.“
Vojta
Fotky zde