Aktuality

Podzimní výlet do Bernartic 25. - 28. 10. 2003

Kategorie: Kronika akcí

Vytvořeno: 6. 11. 2003

Tak nám to utíká - už je zase podzim. Ale to až tak nevadí, protože i letos jsme jako obvykle uspořádali oblíbený podzimní výlet, tentokrát na faru ve vesnici Bernartice mezi Pískem a Táborem. Akce proběhla o podzimních prázdninách, takže jsme na místě mohli strávit čtyři dny. Účast byla velká, průměrný počet lidí v průběhu výletu bylo plus mínus dvacet, jediný problém spočíval v tom, že měl čas jen málokdo ze starších, takže se vyskytly i obavy, jestli se to všechno zvládne. No, nakonec se to snad jakž takž zvládlo. Ale abych začal od začátku... na autobusové nádraží Florenc - nástupiště 23 - jsme skoro všichni dorazili včas, podařilo se nám naložit všechna zavazadla, dokonce jsme měli i místenky, takže jsme se v klidu posadili zhruba na odpovídající sedadla, a když dorazil i Ondřej Plch, mohl autobus vyrazit směrem k Táboru, kam měl dojet v 18:30 s tím, že na přestup na místní vidlobus (označení, které se během výletu obecně vžilo pro venkovské autobusy) budeme mít krásných sedm minut. Takže potud proběhlo všechno bez problémů. Určitý problém se ale začal objevovat, když někdy kolem šesté hodiny někde za Benešovem kdosi pronesl domněnku, že to možná nestihneme. Kolem sedmé hodiny na blíže neurčeném bodě trasy mezi Benešovem a Táborem jsme připustili, že na tom asi něco bude, a když autobus asi ve tři čtvrtě na osm přijel na autobusové nádraží v Táboře, smířili jsme se s tím, že dotyčný vidlobus asi už ujel. Názor na věc pomohlo upřesnit zjištění, že žádný další autobus už ten den do Bernartic nejede. Ale tak by to samozřejmě nešlo, a tak se Ondřej rozhodl, že s tím něco udělá. Netrvalo to příliš dlouho, a objevil se s tím, že nám dohodnul soukromý odvoz místním autobusem. Šlo o to, že asi o čtvrt hodiny později odjížděl z Tábora autobus do Opařan, což je vesnice nacházející se asi osm kilometrů před Bernarticemi. A řidič tohoto autobusu už nejspíš slyšel o teorii plchocentrismu, protože zjevně usoudil, že pro něj bude čest, když bude moct skupinu pod vedením Ondřeje Plcha svézt o osm kilometrů dál. A tak jsme za pár minut nastoupili do autobusu a po nějaké době z něj vystoupili přímo u kostela v Bernarticích. Po chvíli hledání jsme dokonce našli i faru a mohli jsme se konečně ubytovat.
Večer se sice ještě muselo připravit jídlo na další den (vyhlášený Ondřejův buřtguláš), ale to už nebyl zas tak velký problém.

V sobotu jsme se rozdělili na tři oddíly. V prvním oddíle (pod mým velením) byli: Veronika, její sestra Karolína, Kuba Kalina, Melánie a Bára. V druhém oddíle byl vedoucí Ondra Koumák a členové oddílu Míša, Kuba Markytán, Martin Španěl a Martin Endyš. No a třetí oddíl, tam byl vedoucím Martin Koumák a dál se tam vyskytovali Řepa, Karkulka, Magda, Honza Kalina a David Španěl. Mimo oddíly pak zůstal Ondřej a Myška.
Po snídani, se objevil papír s nějakým textem v tom smyslu, jako že se brzo objeví nějaké zlo, které přichází jednou za tisíc let, a jediný způsob, jak ho odvrátit, je dát dohromady čtyři živly.
Avšak tím jsme se zatím nějak moc neznepokojovali. Hlavním úkolem během dne bylo získat nějaké informace o vesnici, kde jsme se nacházeli - takové ty věci zhruba ve stylu: ‚komu je zasvěcen kostel‘, ‚který den v měsíci odsud jede autobus do Tábora‘, ‚který den v měsíci sem přijede autobus z Tábora‘, ‚počet krav na obyvatele‘, ‚počet vidlí na obyvatele‘, a podobně, prostě nějaké ty základní informace. Na zadané otázky jsme ale zjistili odpověď velmi rychle, protože na náměs… totiž na návsi byla informační tabule s turistickou mapou a dalšími informacemi, ze které se požadované věci daly celkem dobře vyčíst, přestože na velkém nápisu tam stálo ‚Bernatice‘ místo ‚Bernartice‘ – ale člověk asi nesmí mít přehnané požadavky na pravopis.
Takže když jsme tyto úkoly měli hotové, tak, abychom se náhodou nezačali nudit, nás Ondřej poslal do sousedních vesnic (každý oddíl do jiné), abychom zdokumentovali tamější pamětihodnosti. Pro náš oddíl to byla vesnička Bílina (někdy se píše Bilina, ale jak už jsem řekl, na pravopis člověk nesmí mít přehnané požadavky, zvlášť na venkově), vzdálená asi kiuák severně od Bernartic, v níž se měl nacházet nějaký kostel. Po dlouhém pochodu po rozlehlých pláních za Bernarticemi jsme dorazili do dané vesnice. Prošli jsme ji až na konec, potom zpátky, ale na kostel jsme nenarazili. Po zralé úvaze se nám podařilo vypátrat důvod našeho neúspěchu: Žádný kostel tam totiž nebyl. A tak nám musela stačit místní kaple. Splnili jsme úkoly (nakreslili jsme ji a napsali o ní báseň), a pak se vrátili co nejkratší cestou zpátky do Bernartic. Jak jsme pak zjistili, ne všichni to vyřešili tak jednoduše jako my, takže například jistý nejmenovaný oddíl, který měl jít na místo vzdálené ani ne čtvrt kiuáku od Bernartic, si udělal osmikiuákovou procházku. Nakonec se ale všichni vrátili v pořádku na faru a s radostí snědli večeři. Brzy na to se objevil i Filip. Po večeři se hráli mafiáni, ale pak také přišel čas na předvedení výsledků našeho snažení. To bylo celkem zajímavé, zlatým hřebem byla Řepova neopakovatelná báseň na téma kostela v Bojenicích.
Kromě toho se také jednotlivé oddíly představily pod svými novými názvy: oddíl Martina Koumáka si vymyslel název Řepáci, oddíl Ondry Koumáka originální jméno Kumimamakao a náš oddíl (jako poctu místnímu obyvatelstvu) název Vidláci.
Po těchto vtipných výstupech se ještě nějakou dobu pokračovalo v hraní mafiánů, načež šli mladší účastníci dobrovolně spát. Pokud se vám na druhé části předchozí věty něco nezdá, tak věřte, že je to pravda; stačilo říct: „Tak, teď kdo chce jít spát, ať jde spát, a jestli náhodou někdo nechce, tak máme v kuchyni připravenou hromadu cibule a maso na zítřejší oběd.“ A všichni se najednou rozhodli, že vlastně už radši chtějí jít spát. Takže příprava jídla na zítřek zůstala na nás, ale nebylo to zas tak hrozné. Mimo jiné se nás Řepa snažil naučit nějaký svůj skvělý způsob krájení cibule, což vedlo k tomu, že jsme se shodli na tom, že Řepa to přece jenom umí nejlíp, a tak bychom to krájení měli nechat na něm. Ale nakonec jsme byli tak hodní, že jsme mu s tím trochu pomohli.

V neděli ráno jsme šli samozřejmě na mši do kostela, který byl naštěstí celkem blízko (což je výhoda toho, když člověk bydlí na faře).
Dopoledne se našel takovej papír, na kterým byl nějakej nákres, jako že se daj nějaký čtyři šutry do čtverce a dovnitř si stoupne nějakej člověk, či co. A u toho bylo pár šifer.
Tak se ti nejlepší z oddílů dali do luštění a po několika hodinách usilovné práce zjistili, že ty čtyři kameny představují čtyři živly a ten člověk je tam pátý do počtu a prý se včas ukáže sám. Takže jsme hned byli o dost moudřejší. Pak jsme dostali pokyn, abychom se přesunuli na pole za farou. A za chvíli se objevili takový dva týpci, který machrovali s nějakým provazem, kamenama a čtyřma špalkama s nápisy ignis, aqua, hummus a aer. Ukázalo se, že ty špalky jsou ve skutečnosti vlastně ty kameny, které představují ty čtyři živly (oheň, voda, země a vzduch). Ale ukázalo se taky, že ty týpci (náhodou vypadali úplně jako Ondřej s Filipem) nám ty špalky nedají jen tak a budeme si je muset vybojovat. Konkrétně ve čtyřech disciplínách – hod kamenem, přetahování, držení kamene (ve vodorovně natažené ruce), a běh s živou zátěží. Zmíněné osoby si ještě určily naprosto nehorázně znevýhodňující pravidla toho typu, jako že od nás se každý mohl účastnit jednou jenom jedné disciplíny, zatímco oni kolikrát chtěli.Takže například při přetahování se mohl každý z nás účastnit jenom jednou a pak už se nesměl zúčastnit žádné jiné disciplíny, tak oni dva mohli tahat klidně každý za čtyři najednou. No ale přece jenom jsme je více méně přemohli, získali jsme tři ze čtyř živlů (zbyla aqua), což je každopádně úspěch. A jeden z těch týpků si narazil kotník, nebo to aspoň dělal, a to je taky docela úspěch. Nebo aspoň důkaz, že jsme prostě lepší. Náš oddíl, který se obzvlášť velkou mírou podílel na získání živlů, si nakonec vybojoval ignis (oheň).
Po skončení soutěže jsme se rozhodli, že venku ještě nějakou dobu zůstaneme. Protože jsme nevěděli co dělat, přišel Řepa s nějakou hrou, která se sice všem ze začátku zdála jako nějaká divná, ale po chvíli hraní se nám celkem zalíbila. Pravidla se v podstatě nedají srozumitelně vysvětlit, musí se to zkusit – nám to taky nejdřív připadalo jako dost nesrozumitelné. Hra spočívala zjednodušeně v tom, že jsme se rozdělili na dvě skupiny, které si stouply za dvě pomyslné čáry asi patnáct metrů od sebe, načež vždycky z jedné skupiny vyšel člověk ke druhé, třikrát někoho klepl do ruky (třeba tři různé lidi) a utekl ke svojí skupině. Ten člověk, kterého klepnul jako třetího, ho pak musel dohnat, než dotyčný doběhl ke svojí skupině. Když ho nechytil, tak se stal jeho zajatcem, a když jo, tak naopak on se stal zajatcem toho, kdo ho chytil. A když se pak stal něčím zajatcem někdo, kdo už nějaké zajatce měl, tak se dotyční zajatci vraceli ke svojí skupině, zatímco ten, u koho byli předtím zajatci se stal zaja… ehm, no, asi to fakt nemá smysl vykládat. Vždyť jsem to říkal, že to podstatě nejde vysvětlit. A vidíte? Měl jsem pravdu. Nebo jste to snad pochopili? Jestli jo, tak jsem dobrej, jak jsem to dokázal přece jenom vysvětlit, a jestli ne, tak jsem měl pravdu a došlo na má slova, že to vysvětlit nejde… No nic. Takže to by byl popis té Řepovy hry. Ale fakt se to dá hrát, i když to tak možná nevypadá.
Když se začalo stmívat, vrátili jsme se do fary. Večer jsme se museli smířit s tím, že jak Ondřej, tak Filip odjíždějí z nějakých pochybných důvodů (práce v bance a schůze zastupitelstva, nebo tak něco) do Prahy a my jsme to budeme muset nějak přežít i bez nich. Na druhou stranu se zase na 21:30 ohlásil Kuba Vokurka, který se chystal přijet přímou linkou z Prahy. Autobus kupodivu dorazil na námě… …vlastně na náves přesně a spolu s Kubou přijela i Lucinka.

V pondělí dopoledne bylo hlavním úkolem získat zbylý živel. Tentokrát se to odehrávalo formou záludných otázek, které byly jednotlivě pokládány všem členů oddílů, přičemž čtvrtý živel – vodu (aqua) – měl získat jen ten oddíl, který bude ve správných odpovědích na otázky skutečně opravdu ten ze všech nejlepší. Otázky byly skutečně velice záludné, mnozí na ně odpovědět nedokázali a museli se o to pokoušet vícekrát. Teprve když náš oddíl konečně čtvrtý živel získal, mohli jsme se spokojeně vrátit na faru.
V průběhu této zkoušky se objevila taková zvláštní záležitost. Někteří členové oddílů, konkrétně Veronika, Míša a Řepa, se po zodpovězení otázky vrátili k ostatním s takovým zvláštním znamením na čele. Objevily se různé dohady, co to znamená, například správné zodpovězení otázky (což se ukázalo jako nesmysl, protože ostatní to na čele neměli), barva živlu (no, vzhledem k tomu, že to byly modrá, fialová a červená, to moc nesedělo) nebo nová móda (o Řepovi pár lidí tvrdilo, že mu to skvěle sluší). Každopádně ti tři se vymlouvali, že o ničem nevědí.
Odpoledne nastala další část hry, která spočívala nejdřív v tom, najít útržky šifry na dvoře fary, a pak se podle nich vydat dál. Mimo jiné jsme se také dozvěděli, že během cesty mohou mezi sebou oddíly bojovat o to, co budou mít u sebe, ale protože jsme neměli stužky, tak probíhal boj tzv. na pistolníky (to už radši teď vysvětlovat nebudu, nebo by to zase zabralo půl stránky). Šifra byla velice komplikovaná, ovšem našemu oddílu se podařilo rozluštit ji jako první, a to přesto, že nám jedna část chyběla. Podle zprávy jsme se vydali na námě… vlastně na náves, kde jsme u rozcestníku našli další instrukce a také papírky s částmi dalšího textu, které jsme si vzali s sebou. Podle pokynů jsme se tedy vydali ke kapli svaté Rozálie, kde jsme našli další papírky, a pak do Borovan, kde jsme museli přijít na to, k čemu slouží taková divná věc na rybníce, a za to jsme pak získali další papírky. Náš oddíl byl všude první, takže jsme se potom rozhodli, že, aby měli ostatní vůbec nějakou šanci s námi bojovat, za Borovany na ně počkáme. Tak jsme počkali, dali jsme pistolníky nejdřív s jedním oddílem, pak s druhým oddílem, což dopadlo celkem úspěšně, a pak jsme se vydali na cestu zpátky do Bernartic. Večer jsme dali dohromady všechny papírky a z nich vytvořili text, který nám říkal hlavně to, že máme přijít v deset večer na místo, kde se našel plán k zahnání zla (to byl ten papír s tím obrázkem).
Takže v deset večer jsme se dostavili na místo (bylo to kousek za farou). Tam jsme našli další zprávu, že vlastně máme jít k pomníku, nacházejícímu se až na druhé straně vesnice, ale kromě toho byla na místě také hromada stužek a gum, což některé účastníky znatelně potěšilo.Vydali jsme se tedy ke zmíněnému památníku. Když jsme se k němu přiblížili, uviděli jsme, že u něj hoří svíčky, a když jsme se přiblížili ještě víc, zjistili jsme, že u něj stojí nějaká postava, zatímco druhá je svázaná na zemi. Náhle se ze tmy začal ozývat proslov, zhruba ve smyslu: Máte smůlu, sice jste si přinesli ty vaše špalky, ale abyste mohli něco udělat, museli byste pátý živel (ten člověk, co měl podle nákresu stát uprostřed mezi těmi čtyřmi kameny), a to se vám nikdy nepodaří, to byste museli nejdřív přemoct nás. Když proslov skončil, tak se stalo něco, co nikdo nečekal. Ti tři, co dostali znamení na čelo, najednou vytáhli stužky svým vedoucím a obrátili se proti oddílům. To by ještě nebylo tak hrozné, s těma bychom si poradili celkem snadno, ale na to z křoví vyskočily temné postavy, které se taky daly do boje proti nám. Bylo jich asi sto a pořád se obživovaly. Ale přes všechny obtíže jsme nakonec dosáhli slavného vítězství, vysvobodili ležící postavu, umístili okolo ní čtyři špalky, představující čtyři kameny, představující čtyři živly, a ona za odměnu sejmula kletbu z těch tří zrádců. A vlastně, abych nezapomněl, odvrátila zlo zase na nějakých tisíc let.
No a pak jsme se vrátili na faru a oslavovali jsme vítězství. Dokonce se najednou objevili i Ondřej, Viktor a Líza (to je náhoda). Takže se hrálo na kytaru, hráli se mafiáni, no prostě měli jsme radost, že už to všechno máme za sebou.
Ráno zase Ondřej a spol. odjeli, a pak nastala trochu méně příjemná činnost – uklízení domu, aby se dostal zhruba do původního stavu. Měli jsme značnou výhodu v tom, že během našeho pobytu fara nevyhořela (jak někteří pesimisticky předpovídali). Takže odpoledne bylo vše hotové a my jsme se i se všemi zavazadly přesunuli na autobusovou zastávku na náměs… teda na návsi.
Autobus přijel kupodivu zhruba ve správný čas, zato řidič nejevil příliš velké nadšení pro převoz naší skupiny, kvůli čemuž se celé nastupování značně protáhlo. Během jízdy jsme se dozvěděli, že spojení je opět vtipně vymyšleno tak, že na přestup máme zase něco kolem pěti minut. A to se v tomto případě jednalo dokonce o přestup z autobusu na vlak. Když jsme přijeli do Tábora, dělali jsme, co jsme mohli, tak rychle jak to jen šlo, za což byli ti nejrychlejší z nás odměněni pohledem na mizející konec vlaku do Prahy.
Tentokrát s námi bohužel nebyl Ondřej, který by nám mohl sjednat nějaký výhodný odvoz soukromým vlakem, a tak jsme museli počkat na další běžný vlak z Budějovic do Prahy. Ten byl sice dost nacpaný, ale nakonec se tam pro nás nějaké místo našlo a cesta proběhla celkem poklidně, až na nějaké Řepovy pokusy o stěhování ostatních lidí z jednoho kupé do druhého. A tak jsme nakonec všichni, i když trochu později, než se původně zamýšlelo, dorazili do Prahy na Hlavní nádraží.

Matěj