Kalendář akcí

srpen

4 - 17 Tábor

Facebook


Aktuality

Výlet po táboře 2.-4.8.2002

První z našich výletů po táboře ve Svojšíně proběhl hned týden po skončení tábora, o víkendu 2. – 4. 8. Byl to také první výlet, na který jsme jeli o prázdninách. Proč tak brzo po táboře? To bylo způsobeno hlavní osobou našich výletů, Ondřejem, který se z pracovních důvodů nezúčastnil celého tábora, a tak přišel s nápadem, že bychom po táboře měli jet ještě někam na víkend. Tedy samozřejmě v užší skupince účastníků než na táboře.
Bohužel se ukázalo, že tato skupinka bude o hodně užší, než se očekávalo. Například Myška s námi nemohla jet, a Lenka, která na táboře říkala, že by mohla (i když skeptici včetně mě tomu moc nevěřili s ohledem na zkušenosti s ní;-) ), si to před výletem rozmyslela. Takže z předpokládaných účastníků nakonec zbyli jen Koumáci, Míša, Ondřej a já. Můžeme jen doufat, že se co nejdřív v září podaří uspořádat výlet, na kterém bude poněkud hojnější účast. Inu, ti kdo nejeli, o hodně přišli.
Sraz byl v pátek v sedm večer na Masarykově nádraží (takto pozdní odjezd byl také způsoben Ondřejovou pracovní vytížeností), kde jsme se všichni sešli a k našemu potěšení jsme zjistili, že s námi jedou i Líza a Viktor, kteří se k tomu rozhodli teprve ten den. Takže se nás sešlo sedm. Cílem jízdy byla jakási železniční zastávka na znamení, která se jmenovala Želivec a měla se nacházet kdesi za Kutnou Horou. Důvod, proč jsme jeli zrovna tam, byl ten, že kdesi poblíž měla v nějaké chatě pobývat Lucinka a my jsme se s ní měli (možná) někde setkat.
Ležení Vlakové spojení zajišťoval samozřejmě Martin Koumák. Pravda, někteří z nás možná nebyli nadšeni tím, že se bude dvakrát přestupovat, z toho jednou budeme čekat čtyřicet minut a podruhé hodinu a půl, ale po přesvědčivém ujištění, že jde o nejlepší spojení, jsme se s tím všichni spokojili a nastoupili do vlaku. Byl to vlak osobní, směřující do Kolína, a také značně naplněný, a proto jsme usoudili, že bude nejlepší usadit se na plošině u dveří. Brzy nato jsme zjistili, jaké bude zpestření naší cesty. Vzhledem k tomu, že jsme měli všechny batohy na jedné straně a nevěděli jsme, které dveře se budou na příští zastávce otvírat, museli jsme se snažit před dotyčnou zastávkou co nejdříve zjistit, na které straně se nachází nástupiště, a v tom horším případě bychom museli rychle stěhovat batohy ke druhým dveřím. Měli jsme ale štěstí, a tak všude, kde vlak zastavoval, otevíraly se dveře jen na jedné straně.
Tak jsme v pořádku dojeli do Kolína, kde jsme si počkali na další vlak, kterým jsme ujeli celé dvě stanice do Kutné Hory. To je celkem pěkné město, ale má tu nevýhodu, že nádraží je asi dva kilometry od centra a pokud tam člověk čeká hodinu a půl pozdě večer, tak nemá moc velkou šanci koupit si něco k jídlu. Nějak jsme tedy stanovenou dobu na nádraží přečkali a potom jsme nastoupili do vlaku (čítajícího jeden vagón) ve směru na Zruč nad Sázavou. Byli jsme tam skoro sami a i když ještě několik lidí přistoupilo, tak všichni vystoupili poté, co jsme začali hrát na kytaru a zpívat:-). S průvodčím jsme se domluvili, že nás upozorní, kde máme vystoupit, protože to byla zastávka na znamení, kde vlak (nebo aspoň tenhle) normálně nestaví. I když znamení bychom ve skutečnosti samozřejmě měli dávat my průvodčímu, což by však vzhledem k situaci asi právě nejefektivnější. Průvodčí nám tedy dal znamení, načež vlak zastavil a my jsme vystoupili. Když jsme viděli, kde se nacházíme, nesměle jsme se ještě zeptali, kdy tudy projíždí příští vlak, na což nám průvodčí s úsměvem odpověděl, že asi v šest ráno. Potom zavřel dveře a vlak – jediný zdroj světla – odjel kamsi pryč.
Napadá mě, že to byla trochu variace na situaci z písničky Pražce, až na to, že jsme nestáli v České Třebové, ale na zastávce Želivec a všude kolem nás nebyly pražce, ale tma jako … no prostě hodně velká tma, což bylo, jak jsme brzy zjistili, způsobeno velice hustou mlhou. Čas: skoro půl dvanácté.

Takže jsme zůstali stát v hodně, ale opravdu hodně tmavé tmě na zastávce, která byla podle mapy (měli jsme aspoň tři baterky) vzdálená od nejbližší vesnice asi kilometr. Rychle jsme se shodli, že naše situace není moc příjemná, a tak jsme se pokusili mobilem kontaktovat Lucinku. Pokus byl úspěšný a Lucinka nám sdělila, že je v sousední vesnici (bohužel ne té nejbližší) momentálně v nějaké restauraci (!) a řekla nám, kudy se máme dát, abychom se dostali pokud možno do té samé vesnice, ve které je ona. Tak jsme se vydali na cestu a jistě zásluhou našeho proslulého vůdce Ondřeje jsme už půl hodiny nato před sebou uviděli ceduli s nápisem Slavošov. Protože to byla skutečně ta vesnice, kam jsme se měli dostat, pokračovali jsme rychle za světlem za zatáčkou a brzy se ukázala příjemná skutečnost, že světlo vychází z domku s nápisem „Motorest Kristinka“ který se i o půlnoci jevil velice otevřeně a velice útulně. Tam jsme se šťastně setkali s Lucinkou, a poté, co jsme si tam chvíli odpočinuli, vydali jsme se pod vedením Lucinky do lesa najít si místo na spaní.
Když jsme se utábořili (pokud se tak dá nazývat činnost, kterou člověk provádí asi v jednu hodinu v noci potmě v lese), rozhodli jsme se, že se ještě chvíli ohřejeme u ohně. Ten se nám nakonec podařilo rozdělat i přesto, že okolní les jak se zdálo trpěl chronickým nedostatkem vhodného dřeva.

Vaření Když jsme se probudili, byl krásný den. Svítilo slunce, zpívali ptáci a kokrhal kohout (trochu opožděný). Když jsme se všichni probrali, rozhodli jsme se, že se přesuneme asi o sto metrů dál, kde stál dřevěný přístřešek s lavicemi a vedle bylo ohniště, tedy místo jako stvořené pro udělání oběda, který jsme také začali dělat. Ale nebylo to samozřejmě jen tak, příprava zahrnovala například sbírání dřeva (opět velmi náročné), rozdělávání ohně, doplnění kamenů k ohništi, rozdělávání ohně, stavění jakési konstrukce s celtou (aby byl u ohně stín), rozdělávání ohně, krájení buřtů, rozdělávání ohně, několik dalších fází přípravy jídla, snídani, rozdělávání ohně a nadávání, jaktože ten oheň pořád nechce hořet. Mimochodem, když jsme snídali, tak Viktor, který rozdělával oheň, měl nějaké poznámky k tomu, že nemáme jíst a že bude brzo oběd. Ale ukázalo se, že tím ‚brzo‘ a ‚oběd‘ myslel dvě kotlety, které pak přinesla Lucinka a které nám bezostyšně snědl zanechávaje jen kosti, zatímco my jsme v potu tváře připravovali náš oběd :-).
Ale náš oběd byl brzy hotov a bylo to vynikající, pane šéfkuchař;-). Bylo to tak vynikající, že jsme si potom museli důkladně odpočinout.
Zatímco jsme trávili siestu, tak se najednou objevili dva divný týpci (náhodou byli podobní Míše a Ondrovi Koumákovi), začali nám vykládat něco o nějakém portálu a nakonec z nich vypadlo, že máme v blízkém lese najít nějaké papírky a z nich poskládat jakousi zprávu. Bylo jasné, že musíme přerušit svůj odpočinek, což jsme také udělali, ač neradi. Vešli jsme do lesa, když jsme našli první papírky, zjistili jsme, že je musíme podle jistého systému složit, a pak získáme zprávu. Kromě toho byl na každém papírku úkol, který musel někdo splnit. Kromě jiného například zazpívat sólově „Skákal pes“, nakreslit žábu, nebo pět minut se nehýbat (toho se ochotně ujal Viktor).
Ze složené zprávy jsme zjistili, že jde o sdělení od domorodců, kteří zjevně nemají přátelské úmysly s místokrálem (funkce, kterou jakožto vítěz na konci tábora dostal Viktor) a chystají se ho časem odstranit. Dotyčná osoba z toho nebyla příliš nadšena, ale protože se zatím nic nedělo, rozhodli jsme se pokračovat v denním programu, který spočíval v přesunu k pískovně, vzdálené asi čtyři kilometry. Usoudili jsme ale, že to s pohybem nesmíme přehnat, a tak jsme se zastavili v našem známém motorestu, kde jsme se posilnili palačinkami, banány v čokoládě, česnečkou, bramboráky, biftekem (Viktor) a spoustou pití. Potom jsme se vydali na cestu a o nějaký čas později jsme došli k pískovně, na jejímž břehu jsme se utábořili. Pak část z nás vyrazila do lesa na dřevo. Lépe řečeno mysleli jsme si, že je to les, ve skutečnosti bychom se spíš shodli na označení asi něco jako husté_trnité_křoví_prorostlé_kopřivami, kde se občas omylem vyskytl i nějaký vyšší strom. Po dlouhém hledání, zatímco se rychle stmívalo, jsme vytáhli ven několik trnitých větví a znechuceně se vrátili do tábořiště. Tam jsme povečeřeli, zatímco jsme se snažili udržet oheň, což se nám dařilo jen za produkce velkého množství kouře, který zcela zjevně z ohně vycházel na všechny strany zároveň. Když nás to už přestalo bavit, rozhodli jsme se, že půjdeme spát.
Náš velmi zasloužený odpočinek (snědli jsme toho docela dost) byl však v blíže neurčenou noční hodinu hanebně přerušen domorodci, kteří unesli Viktora a přivázali ho ke stromu kousek od našeho tábora. Tak jsme museli opustit ležení, což jsem učinil i přes bolest hlavy, která mě sužovala, a pokusit se přemoci domorodce.
Sobotní oběd To se neobešlo bez problémů, museli jsme najít nějakou vidličku a nakonec byl potřeba i můj foťák. Tak jako tak, nakonec jsme domorodce přemohli a vrátili jsme se do našeho tábořiště, kde se sice někteří pokusili ještě rozdělat oheň, ale většina z nás se s velkou radostí uložila do svých spacáků.
V neděli hned po ránu se objevil OT, který ochotně využil naše stravovací možnosti a ukázal nám svoje fotky z tábora. Poté co se někteří z nás vykoupali a po asi čtyřhodinové konzumaci různých zbytkových potravin jsme se začali chystat k odchodu, zatímco se začaly stahovat bouřkové mraky, čemuž sice ze začátku nikdo nevěnoval pozornost, ale později se ukázalo výhodnější poněkud přehodnotit priority, což skončilo po statečném ústupu z našich pozic obsazením blízké stodoly.
Počasí se kupodivu po chvíli vcelku umoudřilo, a tak jsme mohli vyrazit na cestu do Zruče nad Sázavou. Ta uběhla celkem v klidu (shodou okolností to byl přesně 1 kiuák(!) ). Cílem byl tamní zámek, kde se měly konat nějaké slavnosti, které si zajisté zasloužily naši návštěvu. Problém byl ten, že když jsme dorazili na místo, začalo znova pršet, a tak jsme využili možnost, která se zdánlivě přímo nabízela: zámeckou restauraci. Avšak jaké bylo naše zděšení, když nám personál sdělil, že už je pozdě, a proto nevaří (tímto vřele nedoporučuji zámeckou restauraci ve Zruči). A to přestože tam bylo plno lidí, kteří evidentně zvolili stejný způsob ochrany před deštěm jako my. Prostě nevařili. Tak jsme se sebrali a zamířili jsme na nádraží, kde jsme si aspoň koupili od čínského stánkaře hamburgry a nastoupili do vlaku směr Kutná Hora.
Cestou zpátky se muselo zase dvakrát přestupovat (no kdo ty spoje vymejšlí?!:-) ) a v Kolíně jsme nastoupili do velmi naplněného rychlíku, kde jsme se nakonec usadili v chodbičce u záchodu. Na zmíněném záchodě se po celou dobu jízdy vyskytovali dva cestující, což se projevilo když jsme začali zpívat a hrát na kytaru a po jedné zdařilé písničce se ze záchodu ozval potlesk. Průvodčí sice prošel asi třikrát, ale nás se z nějakého důvodu kontrolovat nesnažil, ani se u nás nezastavoval, jistě k velké spokojenosti osazenstva záchodu.
A tak jsme dojeli až do Prahy – výlet skončil a já osobně doufám, že se co nejdřív podaří zorganizovat nějaký další. A s hojnou účastí:-)

P.S. Stalo se toho samozřejmě ještě daleko víc, ale už tak je to dost dlouhý :-)).
Matěj