V Roztokách a okolí je pěkně, to jsme si ověřili při různých příležitostech už hodněkrát. A když na zdejším zámku zorganizovali výstavu o výrobě čokolády a současně ještě jednu o populárních postavičkách Jů a Hele, tak bylo jasné, kam se letos podíváme na tradiční předtáborový výlet s malými dětmi.
Sraz byl klasicky na Masarykově nádraží, kde se postupně shromáždilo přes dvě desítky dětí a tomu odpovídající počet dobrovolníků, které se zde za jejich obětavost sluší uvést jménem – kromě hlavní vedoucí Lucinky a mé maličkosti jakožto jejího zástupce šlo ještě o Hanku, Vojtu, OK, Míšu, Ondru s Nikolou, Matěje, Davida a v neposlední řadě i Magdalenu, díky níž akce získala vskutku mezinárodní charakter :-) Po rozdělení dětí do tří skupinek jsme nasedli do vlaku a vyrazili směr Roztoky. Tam se nám podařilo vystoupit, aniž bychom někoho či něco ve vlaku zapomněli, což lze považovat za menší zázrak. Z nádraží jsme se vydali k našemu oblíbenému přívozu, který nás převezl přes Vltavu, přičemž se ukázalo, že zdaleka ne všechny děti tuší, že Vltava se jmenuje Vltava (a že některé si myslely, že pramení v Praze, už nezmiňuji vůbec :-) ).
Na druhém břehu jsme si zahráli na rozehřání několik klasických her na seznámení v rámci jednotlivých oddílů. Následně měla každá ze skupinek za úkol nenápadně sledovat jednu podezřelou postavu, která mířila kamsi do lesa. Třebaže se postavám podařilo několik dětí zahlédnout, v zásadě lze sledovací úkol považovat za úspěšně splněný, neboť dětem se podařilo stopu neztratit a nechat se dovést na místo kdesi na kopci v lese, kde se všechny tři skupinky spojily opět dohromady a společnými silami se pustily do lučištnické bitvy, kde bylo jejich úkolem získat útržky jakési zprávy. Úkol se ukázal být poněkud náročnějším, než by se mohlo zdát, neboť útržků se v lese nacházelo poněkud více, než si děti zpočátku myslely, ale nakonec se všem skupinkám podařilo dát zprávu přesto dohromady.
Po úspěšném vybojování lučištnické bitvy jsme si na chvilku odpočinuli od her a všichni hezky pogratulovali Klárce, která slavila ten den narozeniny, takže bylo od ní dvojnásob hezké, že se rozhodla tento významný den strávit s námi na výletě. Kromě početných gratulací dostala také větrník, který jí zjevně opravdu moc chutnal.
Pak jsme se vrátili zpět k přívozu a po kratší pauze na svačinu jsme se opět přeplavili (jak se ukázalo, děti stihly mezitím zapomenout, jak se jmenuje řeka, přes kterou se plavíme) a na blízké louce si opět zahrály několik her, přičemž největší úspěch sklidila samozřejmě stužkovaná, kdy si děti musely stužky vybojovat od dvou vskutku hrozivých a bleskurychlých postav. Všem dětem se ale po delší či kratší době podařilo stužku získat. Úspěch sklidil i běh dvojic svázaných šátkem rukama k sobě; zejména otočka v půli trasy dala vzniknout několika vskutku legračním momentům.
A pak už byl pomalu čas se vydat na místní zámek na obě výše zmíněné výstavy. Na obou se dětem líbilo, těžko soudit, na které více, ale zájem vzbudilo i na nádvoří vystavené dělo. A aby se využily stužky, když si je děti vybojovaly, uspořádaly jsme na konec celého výletu turnaj v zámeckém příkopu. Oproti táborovm turnajům jsme se museli řešit poněkud neobvyklá zranění: tentokrát nešlo o naražené hlavy, boule ani modřiny, ale díky narafičenému zábradlí u schodů vedoucích do zámeckého příkopu jsme dětem museli vytáhnout pár třísek. Ale zvládly to statečně, to je třeba uznat.
Doufáme, že si děti výlet užily a že se zase brzy, nejpozději na táboře, uvidíme!